Životem bch nejradši proplul,
jenže jsem děrav tvor
jedniček a nul.
Až rám mé lodi plesniví,
pochopím teprve, že jsem živ.
Sedím sám a vm, že za moc nestojím,
naříkám a vnitřně prahnu po boji.
Jít nevím kým a kam, dělám, co mohu,
a co mohu, to odkládám.
Nevm si rady vůbec ničím,
mám všechny předpoklady,
že sám sebe ničím,
včnívám-li, pak někde pozadí,
neboť mm heslem je nevadit.
ref: Jsem plný prázdných gest a slov,
jsem váš hrdina blomov,
jsem klonem se sklony k ltosti,
jsem člověk druhé jakosti.
Život sním a žiju sny i za jiné,
trpím tím, že vdím ze dna k hladině,
přijímám věci tak, jak jsou,
když se svm stádem táhnu za potravou.
Sedím sám v kuchyni za stolem
a dumám, co ze bude za sto let,
takov jsem já mslitel,
jsem člověk navíc, člověk na ptel.
Neřeším, že se někdo někde nějak má,
jsem si vším a o druhé se nestarám,
teprv až tíseň dolehne,
cosi se ve dole hne.
Bude líp, až bude se mi třeba chtít
trochu žít, ale ne tak, abch musel jít
něčemu vtříc a pltvat slami,
jsem plně v moci moci nad námi.
Vzdor ve ze zásady nebují,
ač nesnáším, když se do obují,
a lbuji si ve slbech,
na rozdíl od všech chytám první dech.
Tak okrádám rostlny o vzduch,
předpokládám, že už jiný nebudu,
neměnit se a hlavně nebudit rozruch,
zůstanu pátým kolem od sudu.
Čtvrt století zde jen přebvám,
nedělám nic, co vadilo b vám,
zakopávám o své kořeny,
jsem sám do sebe vnořený...
zdroj: Tomáš Klus, Oblomov, CD Proměnamě (drobně upraveno)
